Hlavním tématem posledních několika let v automobilovém průmyslu je ekologie a s ní i čisté životní prostředí. Jedním ze základních prvků, díky kterému se lze vypořádat s uvolňováním karcinogenních látek do ovzduší, se stal filtr pevných částic, označovaný jako DPF – Diesel Particulate Filter. Používá se u dieselových motorů. Jeho princip se dá popsat tak, že z výfukových plynů zachytává jemné prachové částice, které by měly neblahý dopad na lidské zdraví. Pokud by se tak nedělo, vystavovali bychom další generace nedozírným následkům, zejména by postupně došlo k nárůstu počtu onemocnění rakovinou plic.
DPF filtr dokonale funguje na principu postupného zachytávání pevných částic na porézní materiál s poloprůchodnými kanálky. Zachycené „saze“ zůstávají na sítku. Nezbytná regenerace filtru v automobilech pak probíhá vypalováním, jež nastává při vyšších rychlostech během jízdy. Dle podrobnějších rozborů je toho dosaženo dvěma možnými způsoby, a to buď aktivní, nebo pasivní regenerací.
Nařízení a normy Euro pro lidské zdraví
Jedny z prvních filtrů pevných částí se začaly montovat do vozidel se zavedením normy Euro 4 v roce 2004. Od té doby se postupně dle plánů nastavují čím dál přísnější kritéria pro ekologický provoz automobilů. Proto se stále pracuje na vývoji a zdokonalení DPF filtrů pro všechny vozy, tedy na jejich modifikaci i pro auta s benzínovým motorem.
Filtry se musí čistit, nebo rovnou vyměnit
I filtry pevných částic mají svoji životnost. Samostatná regenerace nefunguje donekonečna, a tak stejně jako u jiných filtrů, i zde dochází postupně k jejich zanesení a ucpávání. Úplně první DPF filtry nebyly takové, jako jsou ty současné. Byla u nich vysoká poruchovost, a jejich životnost neodpovídala dlouhým nájezdům, ba naopak. Ty současné vydrží dokonce nájezd od 100.000 do 250.000 kilometrů, což je velmi příznivé skóre.
Nákup nového DPF filtru není úplně laciná záležitost, a tak jeho celková výměna bývá až tím posledním možným řešením. Proto je běžnější jeho renovace, takzvané čištění filtru pevných částic.
